5. A

Ústavní a správní vývoj českých zemí v letech 1848 – 1918

Starší středověké kořeny správního systému a územního členění českých zemí. Ústavní vývoj od poloviny 19. století a změny územně správního členění do vzniku ČSR

v      Územní vývoj českého státu

Vytváření českého státu probíhalo od 9. století sjednocováním jednotlivých knížectví a skončilo v polovině 11. století, kdy u nás začaly vznikat první státní útvary – Velkomoravská říše (zánik kolem roku 906), a po jejím rozpadu přemyslovský stát.

Přemyslovský stát: - jádro tvořily Čechy, později se stala součástí českého státu      

Morava od r. 1019 (11. století)[1]. K Moravě se tehdy počítalo i území

                                        pozdějšího Opavska a Krnovska. Slezsko bylo připojováno smlouvami.

                                        K Českému státu patřilo také Kladsko.

Lucemburkové: Od dob Jana Lucemburského patřilo k Českému státu také Chebsko,postupně

                                  byla připojována také markrabství Horni a Dolní Lužice. Expanzí českých

                                  panovníků byla získána i další území a panství.

                                  Karel IV. Vytvářel drobná zahraniční léna, která přetrvala až do 1815.                    Za jeho vlády došlo také ke státoprávnímu pojištění Českých zemí.

Celý komplex těchto zemí je od počátku 13. století běžně označován názvem Země koruny české = Corona regni Bohemiae. Tvořily ji: Čechy, Morava (nesla titul Markrabství moravské), Horní a Dolní Lužice, Slezsko[2]  + zahraniční léna[3].

15. století přináší mnoho změn (husitství) v  postavení zemí a států. Vytváří se ve druhé polovině 15. století zcela regulérní personální unie, nástupem  Vladislava Jagellonského v roce 1490 a sice Česko-Uherská. Personální unie je forma státu, kdy země vyvíjejí samostatnou vnitřní politiku a jsou spojeny pouze hlavou panovníka.

V roce 1526  nastupují na český trůn Habsburkové. Země z hlediska územního je ucelená,

nedochází k zásadním změnám až začátkem 30 – ti leté války.

V roce 1620  zastavena, a v roce 1623 postoupena Sasku Horní a Dolní Lužice.Tímto  byla ztracena. V roce 1815 na Vídeňském kongresu byla Horní a Dolní Lužice udělena Prusku

V roce 1740 nastoupila na trůn Marie Terezie, legitimita její vlády byla napadena ze strany

Bavorska, Saska, Pruska, kterými byly vyhledávány  důvody pro rozdělení dědictví po

Karlu VI. Bavorsko usilovalo o Čechy, Sasko o část Slezska, Prusko o zbývající část českých zemí. . Tím vstoupily tyto čtyři celky do války.V roce 1742 Vratislavským mírem  bylo Slezsko rozděleno mezi Prusko a Rakousko. Ani následující války toto rozdělení nezměnily (války ve 40,50,60 letech). Slezsko bylo tedy rozděleno následovně:  naprostou většinu Dolního Slezska včetně Vratislavi, Holohovska, Lednice, atd. získalo Prusko. Získalo také Kladsko, také podstatnou část Horního Slezska, dvě největší knížectví Opolsko a Ratibořsko.

Rakousku zůstalo: část Nízka (nyní Jesenicko), část Opavska a Krnovska, část Bohumínska a

celé Těšínsko.

Po dělení Polska v roce 1773 získali Habsburkové část Polska, Halič, vráceno bylo Osvětimsko a Zátorsko.

V této podobě _České království, Moravské Markrabství a část Slezska (Slezské vévodství,

Rakouské Slezsko do roku 1918-1920, poté české Slezsko)

V roce 1919 – 1920 - vytváří se Československo, jehož jádrem je Česká kotlina a Moravské

Markrabství.

Za základ Československa byly  vzaty české země ve svých historických hranicích; slovensko-maďarské historické hranice neexistovaly - trianonská smlouva ze 4. 6. 1920 stanovila zvláštní komisi, která pracovala až do roku 1930; problém také stanovení severních hranic s Polskem; naopak bez problému prošel požadavek na obsazení Zakarpatské Ukrajiny (nové označení Podkarpatská Rus )

Spor o Těšínsko byl vyřešen teprve v polovině roku 1920 rozdělení na východní s vlastním Těšínskem (Polsko) a západní (Československo)

1927 proběhla reorganizace politické správy, která spojila Moravu a Slezsko a vyřešila tak problém moravských enkláv ve Slezsku, které podléhaly moravským úřadům a zákonům a slezské úřady tak musely úřadovat podle dvojího práva - slezského i moravského, které musely respektovat.

Mnichovskou dohodou 1938  bylo odtrženo československé pohraničí, Polsko okamžitě okupovalo Těšínsko, Spiš a Oravu, Maďarsko jižní Slovensko a Podkarpatskou Rus

v      Kořeny správního systému v Českých zemích

1. Od raného středověku do sklonku 12. století       (správa knížecí)

- Český stát vznikl z řady kmenů, kde veřejná správa byla neoddělitelnou složkou knížecí vlády (správa byla integrována do pojmu regimen). Úkolem kmenového knížete tohoto státu bylo být spravedlivým soudcem ve svém kmenu a jeho vojenským náčelníkem; podobně tak na celém území zajišťoval kníže mír a pořádek na celém území; zároveň byl nejvyšším a neomezeným soudcem, zákonodárcem a nositelem jediné výkonné moci (v podstatě jen instituce, ve skutečnosti bylo dodržováno zvyklostní právo)

- Přemyslovci skloubili ve své vládě prvky kmenové i státní, což jim vyneslo obecné uznání. Základem správního aparátu tohoto období byla  knížecí družina, která byla hlavní mocenskou oporou knížete

- jako forma zabezpečení území za dlouhé panovníkovi nepřítomnosti a navíc způsob, jak zaměstnat zbylé členy rodu a poskytnout jim odpovídající postavení sloužily úděly (dočasná území)

- Úřady - zatímco státní družina a byly výsledkem ještě předfeudálních poměrů, dvorské úřady a vycházely již čistě z feudálních zásad. Základem dvorských úřadů  byl úřad (ministerium), které bylo knížetem úředníkovi dočasně propůjčen a úředník (od roku 1187 ministerialis) nebyl vázán k panovníkovi rodem, ale lenní povahou svěřeného úřadu, ke kterému patřila i přiměřená materiální kompenzace, většinou podíl ze zisku nebo v pozemcích.  Příklady úřadů – maršálek, dvorský sudí, komoří, kancléř, stolník, číšník…

- dalším prvkem správy byla hradská soustava – územní celky kolem nejvýznamnějších hradišť. Původně byl jejich účel vojenský, teprve později na sebe nabaloval správní úkoly. V čele stál kastelán. Byl vlastně prodlouženou rukou panovníka.

- Vytvářely se tzv. regály - komplex výsadních práv panovníka. Jednalo se o celou řadu monopolních práv. Souvisely s mnoha aspekty hospodářství, těžbou surovin, ražbou mincí aj. Např. horní regál, mincovní regál, tržní regál, lesní regál

2. Období od 13. století do roku 1419

- Dochází k rozpadu jednotné knížecí správy a pomalu se vydělují tři větve partikulární správy[4] - městská, církevní a vrchnostenská[5]. Královský dozor nad nimi se omezoval jen na nejvyšší úroveň a i tak byla značně nerovnoměrná. Celkově došlo k rozštěpení správy na královskou a s ní paralelní stavovskou, která se každá jednak starala o své a jednak se jejich zájmy a působnost vzájemně prolínaly.

- Díky tomu, že šlechta má nyní právo na dědičnou půdu vzniká tzv. dominium speciale (přímá vláda panovníka) a dominium generale (území spravované prostřednictvím šlechty).

- staré hodnosti zůstaly zachovány, byly rozmnoženy a stabilizovaly se. Roste význam maršálka, lovčího, trvají hodnosti číšníka a stolníka, znovu se objevuje kuchař.

- Nejvýznamnější institucí byl zemský soud – přebírá pravomoci v oblasti trestně právní a majetkových držav šlechty. Od něj nebylo odvolání.

- Další významnou složkou správy byl  zemský sněm (od 1281).   I zde se projevil dualismus moci - jednání navazovala na starší kolokvia s tím rozdílem, že se stupňuje oponující funkce šlechty[6], její samostatnost a iniciativnost, takže je skutečným partnerem panovníkovi. Účast na sněmu byla povinná, záměrná neúčast byla hodnocena jako zemské škůdnictví; města jednání jen „slyšela“ . Zemský sněm projednával zejména zemské berně, tažení za hranice, ochrana míru, zákonodárství a přijímání panovníka; sněm svolával král, od 14. století i purkrabí (kdo svolal, ten předsedal).

- dále pak generální sněmy – shromáždění celého státu, projednávání zahraniční politiky, korunování krále. Nepravidelné. Krajské sněmy - byly svolávány víceméně jen proto, aby se bylo možné dovědět, co se ujednalo na zemském sněmu v Praze. Sámy řešily otázky krajského míru.

- Panovník budoval centralizovaný stát. S tím souvisela i snaha prosazování a podpora úředníků centrálních či místních, takže docházelo k zatlačování zvláště zemských institucí jako vlivných či výkonných osob; nicméně dosavadní úřady zůstávají, mění se jen míra jejich významu.  Např. hofmistr zasahuje do zahraničních politických otázek. Dále pakzástupci krále v připojených územích (Slezsko, Lužice, zahraniční léna) byli královští hejtmani, jejichž pravomoci odpovídaly samotnému panovníkovi, takže jimi byli jen nejoddanější a nejvěrnější osoby. Královská rada - zárodek a základ v osobách poskytujících specializované rady panovníkovi.

3. Období husitské  1419 – 1437

- posílena stavovská obec a oslabena královská moc

4.  Období od husitství do roku 1620

- výrazným způsobem posílila pozice měst a hlavně šlechty, takže charakteristickým prvkem tohoto období je stavovská společnost, kde je rok 1526 jen vnitřním mezníkem, který znamenal změnu převahy stavů v opak, ale podstatu nenarušil.

- nejdůležitější instance správy- zemský sněm a zemský soud

- dále existovaly úřady- nejvýznamnější nejvyšší zemský kancléř, dominium speciale a generale.

5. Období od Bílé hory do nástupu Marie Terezie (1620-1740)

- Bílá hora znamenala politický; hospodářský a samozřejmě i správní přelom - dochází k upevnění feudálních vztahů - „zostřené poddanství“ či „druhé nevolnictví“; omezována stavovská práva a roste absolutistická  moc panovníka, to vše podpořeno Obnoveným zřízením zemským (1627 pro Čechy, 1628 pro Moravu); na Opavsku a Krnovsku platilo do roku 1671 staré zemské zřízení moravské (i ostatní slezská knížectví se řídila předbělohorským právem).

- hlavní změny:

1) výhradním zákonodárcem panovník;

2) český trůn dědičný v habsburské dynastii a odpadá přijímání panovníka stavy;

3) roste význam centrálních habsburských úřadů (do Čech se dostávala rozhodnutí krále prostřednictvím české dvorské kanceláře)

4) stavovské úřady podléhaly panovníkovi

- Stavům byly ponechány zemské sněmy, ale neměly zákonodárnou moc

-  počátek nového systému správy => centralizace + silné vazby na Rakousko

- posílila úloha Tajné rady – nejbližší kolektiv rádců kolem panovníka, získávali i rozhodující kompetence.

- pro Čechy nejdůležitější ústřední správní orgán => Česká dvorská kancelář

- změny po nástupu absolutismu doznala i správa zemí i charakter jednotlivých zemských úřadů. Král jmenoval místodržící, kteří vládli v zemi jako zmocněnci krále. V Čechách Karel z Lichtenštejna, na Moravě František Ditrichštejn (20. léta 17. století)

- ve Slezsku byl jediným centrálním úředníkem zemský hejtman a nejdůležitější úřad – vrchní úřad

6. Období přechodu od feudalismu ke kapitalismu (1740-1848)

dvě základní etapy:

1) Marie Terezie a Josef II. - panovnický absolutismus, který přešel v osvícenský absolutismus; postátnění správy v ústředí v zemích i krajích a navíc její protistavovské zaměření (byrokratické); vyžaduje se právní vzdělání, výchova v duchu státní ideologie podpořená roku 1781 tzv. konduity, kdy se sledoval výkon, píle,… každého úředníka; instrukce z roku 1783 vyžadovala, aby úředníci chápali ducha zákonů, celkově byly reformy původně namířeny proti šimlovi a zbytečným písemnostem

2) František I. a Ferdinand I. - policejní a reakční absolutismus, nově se formující kasta závislá na panovníkovi

-  vzniká školská správa

- stát začal dohlížet nad organizací hospodářství, cechovní výrobou, zemědělskou výrobou, dohlížel na vztah vrchnosti s nevolníky  => robotní patenty, čelední úřady

- stát začal pečovat o komunikace, cesty i pošty

- reformy stávajících úřadů většinou jen reagovaly na specializaci správních agend - 1742 zřízena Tajná, domácí, dvorská a státní kancelář (jinak označovaná také jen jako státní kancelář) mající na starosti zahraniční záležitosti - zárodek budoucích ministerstev a jako jediný úřad zachován pro celou monarchii

Tereziánské reformy: 1.etapa 1749-1760:                -stavové zbaveni moci

                                                                              - vytvoření jednoduchých Rychlých úřadů

                                                                                                              a snížení nákladů (opak byl pravdou)

                                                                              -zrušeny nejvyšší zemské úřady

                                               2. etapa:                4 stupně správy

                                                                              1. panovník = nejvyšší správa- vydávání zákonů

                                                                              2. dvorské úřady = vysoká správa – návrhy zákonů

                                                                              3. zemské úřady = střední správa – provádění zákonů

                                                                              4. krajské úřady = nižší správa

Zemské úřady

- reforma proběhla na zásadách zeměpanských, ale presidium bylo v rukou stavů; zachovány jen střední a nižší úřady, což ke spokojenosti nepřispělo

- české zemské gubernium v Praze a královské moravské zemské gubernium v Brně vznikly ze zemských reprezentací a komor (ve Slezsku byl obnoven královský úřad v Opavě v čele s presidentem) - v čele českého gubernia president (nejvyšší purkrabí)

Reformy Josefa II.

- už za života matky nesouhlasil s řadou otázek a po její smrti provedl hlavní zásahy - odstranění kolegiálního rozhodování a jeho nahrazení monokratickým, úřadování se přeneslo do úředních budov => centralizace úřadů , provedena reforma soudnictví (nedotkla se Nejvyššího soudního úřadu), Státní rada radila písemně, ale její význam byl zachován, prostředníkem mezi králem a centrálními úřady se stal tajný kabinet

František I.- několik experimentálních reforem.  Bohužel se  ukázala neudržitelnost centralizace a koncentrace, nahrazeno systémem, který v zásadě vydržel do roku 1848; definitivně byla oddělena politická, finanční a soudní správa

7. Správa po roce 1848

- zrušením poddanství 1848 ztratil starý systém své opodstatnění a bylo tedy přikročeno k postátnění i 1. instance; před tím byla přiznána obcím samospráva a jejich voleným zástupcům  vlastní působnost  a působnost přenesená - tedy určitá dvoukolejnost veřejné správy (odstraněna až reformou z roku 1927)

Reformy

1. 1848 - 1855

- základní jednotkou se staly tzv. politické okresy - snaha zajistit, aby se od sebe zásadně ani rozlohou, ani počtem obyvatel; vyššími jednotkami kraje (v čele s krajským prezidentem) a země ( v čele s místodržícím).  Nejvyšším orgánem politické moci se stalo ministerstvo vnitra (Čechy byly organizovány do 7 krajů (mimo Prahy), 79 politických okresů v čele s okresními hejtmany, na Moravě 2 kraje a 25 okresů, ve Slezsku 1 kraj se 7 okresy)

2. 1855

- reorganizace

- místo okresů vytvořeny smíšené okresy se smíšenými okresními úřady v čele s okresními představiteli

- zrušeny kraje

3. po roce 1867

- definitivní podoba  správy

- české země jsou členěny na 2. stupně  politické správy – 1. instance - okresní hejtmanství[7] (okresy) a 2. instance  místodržitelství.

- vytvářela se ministerstva (3. instance) – nejvyšší správní orgány – vnitra, orby, obchodu, živností, veřejných prací, veřejného vyučování

Počínaje 70. lety a ještě silněji v 90. letech se objevuje myšlenka obnovení krajského zřízení - 1911 zřízena komise pro reformu veřejné správy (nezasedala během války) a 12. 5. 1918 byl vydán výnos o zřízení 12 krajských vlád v Čechách dle národnostního rozčlenění (4 německá a 7 českých; Praha podřízena přímo místodržitelství), krajské vlády podléhaly přímo vládě a místodržitelství vykonávaly jen druhořadou agendu (tendence smést ze stolu federální snahy na základě historických zemských celků); činnost měla být zahájena 1. 1. 1919

v       Starší územní členění Českých zemí

kraje => země => stát

Nižší správní obvody

Nižšími správními obvody byly od středověku v Čechách a na Moravě (ale o něco později) kraje, ve Slezsku knížectví.

Čechy

Základy krajů v Čechách můžeme již nalézt v době Jana Lucemburského. Kraje tehdy nahradily dřívější hradské obvody. V čele krajské správy byli v počátku úředníci nazýváni popravcové (iudes provinciales). Byli jmenováni panovníkem aby plnily nejen úkoly soudců, ale i výkonných policejních úředníku. Měli vykonávat spravedlnost tzn. vykonávat „poprávu“ Jako pravidelnější jednotky se kraje v Čechách prosazují za husitství. Tehdy vzniká 12 pravidelnějších krajů. Do jejich čela byli postaveni hejtmani. Hejtmany si volili stavové na krajských sněmech.[8] Hejtmani měli za úkol dohlížet nad veřejným pořádkem, měli vyhlašovat různá zemská nařízení, dohlíželi nad výběrem daní, nad soudnictvím atd.

Za Jiřího z Poděbrad se počet krajů zvýšil na 14.

K zásadní změně krajského systému došlo v polovině 17. století, souviselo to s tím, že Obnovené zřízení zemské potlačilo stavovství a potlačilo i funkci krajských sjezdů, které v té době zanikají. Zůstali zde hejtmani, kteří byli jmenováni na 5 let. Na přelomu 17. a 18. stol. Se krajští hejtmani přestali být oficiálně stavovskými reprezentanty, krajské úřady byly postátněny a staly se druhou hlavní instancí veřejné správy.

V roce 1714 dochází k redukci krajů na 12.

K dalším změnám dochází v období tereziánských reforem1750-1751. Počet krajů v Čechách je stanoven na 16[9].

Úloha krajů od poloviny 18. Století přetrvala  sto let do velké reformy v letech 1848-1850 a byly regulérní složkou státní správy  čele s hejtmanem. Hejtman byl státním zaměstnancem, jmenovaný  panovníkem, byl placen výhradně státem. Vykonával dohled nad vojenskými a berními záležitostmi a nad nižším soudnictví. Po roce 1850 stál v čele krajů krajský prezident a v roce 1868 zcela kraje zanikly, aby byly zavedeny znova v roce 1919,

Morava

Na Moravě je tradice krajského zřízení mladší, a to z toho důvodu, že na Moravě se dlouho udržovaly tzv. úděly (brněnský, olomoucký a znojemský). Úděly zanikají počátkem 15. Století. Nové obvody na jejich místo nenastoupily. Na počátku 16. Století tady nejsou žádné nižší obvody. Roku 1527 se vytváří kraje – Olomoucký, Brněnský, Hradišťský, Novojičínský. V čele stál také hejtman, od roku 1527 dva hejtmani. Jejich prvotní účel byl skutečně ryze vojenský, měli za úkol připravovat obranu území a organizovat vojsko. Roku 1569 přibyl kraj Jihlavský.

V době 30 – ti leté války, se přetváří krajský systém, stabilizuje se jako řádný stupeň územně správní organizace. Je tedy ustaveno oficiálně 6 krajů – Brněnský, Olomoucký, Hradecký, Znojemský, Hradišťský a Jihlavský. Postupně se z Olomouckého kraje a to tzv. Kolnštjnsko – Třebovský a Přerovský.

Krajské zřízení zaváděné z vojenských důvodů proniklo i do Slezska.

v      Ústavní vývoj po roce 1848

Do roku 1848  byla habsburská monarchie výrazně absolutistická. Důvodem ke změnám, byly silné evropské demokratické hnutí, které zahájila revoluce v Paříži v únoru 1848.

Revoluční události v březnu 1848 ve Vídni donutily císaře a vládní kruhy k prvním omezením absolutistického režimu.

11. března 1848 se konalo lidové shromáždění ve Svatováclavských lázních, schválilo návrh petice adresované císaři. Požadovalo se v ní vytvoření státoprávního celku, rovnoprávnost čechů a němců ve všech oblastech veřejného života, zavedení obecní samosprávy, svobodu tisku, shromažďování aj.

Již 14. března 1848 rozhodla státní konference, která byla nositelem státní moci místo Ferdinanda V., neschopného vlády o zásadní změně systému. 15. března 1848 byl panovník přinucen odpovědět na revoluční dění tzv. konstitučním patentem, který měl znamenat přechod k ústavnímu zřízení, nebo-li od absolutismu k konstituční monarchii.

8. dubna 1848 odpověděl císař Ferdinand V. na petici ze schůze ve Svatováclavských lázních kabinetním listem ve kterém českým zemím přislíbil samostatné zemské zřízení. Tento příslib však nebyl naplněn.

• Dubnová (Pillersdorofova ústava)

První rakouská ústava z 25. dubna 1848 tzv. dubnová nebo Pillersdorfova, která byla vyhlášená z rozhodnutí císaře (vlády), tedy oktrojovaná[10], slibované ústupky v kabinetním listu zcela ignorovala.  Na české země bylo v ústavě pohlíženo jako na rakouskou provincii. Ústava byla určena jen pro Předlitavsko.

-          Výkonná moc:          panovník (prostřednictvím úředníků)

-          Zákonodárná moc:    Říšský sněm      

dvě komory – horní (senát 200 senátorů), dolní (383 poslanců)

Tato ústava měla nejsilnější centralistické rysy ze všech rakouských ústav. Vylučovala zákonodárnou účast zemských sněmů, jejich usnesení klesla na pouhé stížnosti. Proti ústavě se zvedla vlna odporu z řad demokratů, kteří si vynutili 16. 5. proklamaci svolání jednokomorového říšského sněmu, který měl ústavu projednat a případně schválit.

Tato ústava nikdy nenabyla platnosti.

Na základě odmítnutí Pillersdorfovy ústavy byla svolán říšský sněm jako ústavodárné shromáždění. Tento říšský sněm byl zvolen na zásadách nepřímého a nerovného volebního práva. Sněm zasedal od července 1848 do března 1849. Jediným velkým počinem tohoto sněmu bylo vydání zákona o zrušení poddanství a feudálních povinností ze září 1848.

Tento sněm měl také za úkol vypracovat novou ústavu. Bohužel počátkem roku 1849 enchala vídeňská vláda rozehnat tento ústavodárná sněm a nový císař František Josef I. Vzal na sebe veškerou ústavodárnou iniciativu.

• Březnová (Stadionova) ústava

4. března 1849 byla vyhlášena 2. rakouská oktrojovaná ústava tzv. březnová nebo-li Stadionova . Byla to první celorakouská ústava.

Tato ústava posilovala moc panovníka nejen v zákonodárné moci a právu vydat nutné nařízení sám (zákon z nouze), ale i veškeré výkonné moci prostřednictvím odpovědných ministrů pro veškerou správu v říši i v korunních zemích; rozeznávala říšské a zemské zákonodárství, jednotným zastoupením říšský sněm o dvou komorách; dolní komora volena obyvatelstvem (právo omezeno daňovým censem), horní komora částečně volena zemským sněmem a částečně největšími daňovými poplatníky (volební řád ale nikdy nevydán); zemské sněmy neměly žádnou výkonnou a velmi omezenou zákonodárnou moc (voleny přímo).

Jako poradní orgán císaře byla  zřízena říšská rada, jejíž členové byli jmenováni císařem a jen jemu byli odpovědni. Říšská rada se stala později ústředím bodem v diskuzi o budoucnosti monarchie.

Také nikdy nevstoupila v platnost (jen její některé patenty a ministerské nařízení). V prosinci 1851 ji císařské patenty (kabinetní listy) prohlásily za neplatnou.

• Silvestrovské patenty a Bachův absolutismus

Po tzv. Silvestrovských patentech z 31. prosince 1851 byl nastolen režim, který byl popřením ústavnosti a vracel se zpět k absolutistickým formám vlády → neoabsolutismus →bachovský absolutismus  1851 – 1859.  Cílem tohoto absolutismu bylo vybudování jednotného Rak. státu ze všech 3 dosavadních st. celků (Rakousko, Česko, Uhry) a upevnění vídeňské vlády. Znamenal také utlumení liberálně - demokratických snah české a rakouské společnosti. Tečku za ním učinil Říjnový diplom.

• Říjnový diplom a Únorová (Schmerlingova ústava)

V Říjnovém diplomu z 20. září 1860 byl za základní princip prohlášen návrat k parlamentarismu a vyzvednuta úloha zemských sněmů

-          vzdává se absolutismu

-          slib liberálních reforem

-          uspořádání říše podle federalistického principu – nedodržena zcela

Realizace Říjnového diplomu byla provedena Únorovou ústavou.

Únorová (Schmerlingova)  ústava byla vyhlášena 26. února 1861 byla oktrojována a skládala se ze několika patentů:

-          základní zákon o říšském zastupitelstvu

-          15 zemských zřízení pro každou zemi

-          15 volebních řádů do jednotlivých zemských sněmů

-          15 nařízení rozepisujících počet říšských poslanců

Ústava zřídila  parlament pod názvem říšské zastupitelstvo = říšská rada, složené ze dvou komor:

sněmovny poslanecké – volena nepřímo prostřednictvím zemských sněmů (343 poslanců - 223 Předlitavsko (54 z Čech, 22 z Moravy a 6 ze Slezska)[11]

sněmovny panské – byla jmenována císařem zejména z řad šlechty.

Bohužel Češi tuto ústavu odmítali, protože jim zde bylo upřeno české historické státní právo. Tato ústava také neupravuje občanská a právu ani ochranu národností.

Únorová ústava nezůstala dlouho v platnosti.Opozice především v Uhrách a Čechách si vynutila v září 1865  její dočasné suspendování. Když uherská šlechta 1867 prosadila zavedení rakousko – uherského dualismu, byla vydána v prosinci 1867 nová ústava, která platila však pouze pro Předlitavsko.

• Prosincová ústava

Prosincová ústava byla vyhlášena 21. prosince 1867 a byla komplexem ústavních zákonů, ve kterých byly zakotveny státoprávní a politické změny v habsburské monarchii po rakousko – uherském vyrovnání. V mnohém ohledu tvoří tato ústava vrchol tehdejšího ústavního vývoje.

- byla poslední z ústav a platila až do pádu monarchie v roce 1918.

- uherská koruna měla vlastní sněm a vládu; s Předlitavskem je spojovala jen osoba panovníka na základě pragmatické sankce, zahraniční politikou a financemi

 - pouze tři společná ministerstva (zahraničních věcí a císařského domu, financí a války) a tzv. delegace (dost nejasná povaha) zástupci delegace po 60 členech ze všech zemí monarchie. Měli zákonodárnou iniciativou ve společných záležitostech.

- Prosincová ústava uznala říšskou radu za společné zákonodárné fórum neuherských zemí. Říšská rada se skládala z poslanecké a panské sněmovny.  Zákonodárnou moc měl i císař.

- obhájci českého historického práva ji neuznávali, protože starý stát české koruny v novém státoprávním uspořádání zcela zmizel.

• Volební reformy

Prosincová ústava, pře určitá omezení, která byla dále rozvedena zákonem o výjimečném stavu z roku 1869, na jehož základě bylo možno suspendovat občanské svobody, což bylo i v praxi používáno, představovala pokrok v demokratizaci státu. Úsilí o reformy v oblasti volebního práva

-          1873 – zavedení přímého volebního práva do říšské rády

-          1882 – Taafeho novela volebního řádu, spočívající ve snížení volebního cenzu v kurii městské a venkovské na 5 zl. Ročně

-          1896 – Badeniho reforma volebního práva zavedla pátou volební kurii, v nichž mohli volit všichni muži starší 24 let ( za předpokladu 6měs. pobytu v místě voleb)

-          1907 – zavedení všeobecného. Přímého, rovného a tajného hlasovacího práva do poslanecké sněmovny říšské rady, tj, zrušení kuriálního systému. Aktivní volební právo měli všichni muži starší 24 let, pasivní od 30 let).

Ženy, jakož i příslušníci ozbrojených sborů neměli i  nadále právo volit.

Použité zdroje

Hladíková Z., Janák J., Dobeš J.: Dějiny správy v českých zemích od počátků státu až po současnost. Praha 2005.

Kocich M.: Vývoj veřejné správy v českých zemích do roku 1960. Opava 1997.

přednášky